EFEKT MIZEJÍCÍCH KANDIDÁTŮ

Taky se vám někdy stalo, že vám zmizel kandidát? Myslím, jakože fakt zmizel? Mně se to stalo několikrát.

Pavel byl perfektní pro java pozici v jedné nejmenované společnosti. První rozhovory se vyvíjely výborně. Pavel projevil zájem o zmíněnou pozici a chtěl domluvit osobní setkání s klientem.

Byla jsem štěstím bez sebe – java vývojář, chytrý, příjemný, normální, dokonce i vtipný. V IT náboru to je teď jako narazit na poklad. Po prvním setkání samozřejmě klient projevil velký zájem o Pavla. Koneckonců, je to poklad!

Volám Pavlovi úžasnou novinu, že by se s ním chtěli sejít. Nedovolám se. Za hodinu zkouším znovu – nic. Po pracovní době zkouším znova – nic. Píšu email, vidím, že si ho přečetl – super – ale pořád žádná odpověď.

Po třech dnech začínám být nervózní stejně, jako když mě nenapíše/nezavolá chlap po našem prvním rande. Po dvou týdnech dlouhého čekání a stech telefonátech/emailech/urgencích si uvědomím, že už to nemá smysl a oznamuju klientovi, že Pavel odstupuje z výběrového řízení. (Udělat mi tohle chlap po rande, tak si ho najdu a dám mu co proto).

Nebo jiný případ, kdy kandidátka dokonce už dostala nabídku a měla se domluvit jen na čas, kdy přijde smlouvu podepsat. Měsíc nebyla schopná napsat žádný termín, ani nedala o sobě vědět, zda má zájem ještě o tu práci či ne. Samozřejmě žádná nabídka neleží na stole měsíc, aby na někoho čekala. Práci nedostala.

Proč to ti kandidáti dělají? Vím, že recruiteři nejsou dokonalí, ale krátká prostá rychlá odpověď ve smyslu „Nemám už zájem“ nebo „Přijal jsem jinou nabídku“ nebo „Nelíbí se mi Váš hlas a už ho nechci v životě nikdy slyšet. Proto jsem nezvedal telefony.“ Cokoliv, jen ne ticho po pěšině.

Tak jsme už dospělí, ne? Když už nemáte zájem, tak nám dejte aspoň vědět. Fakt nekoušeme. Věřte mi. Sneseme tu zprávu úplně v pohodě a ještě na nás uděláte dobrý dojem. („Hm, měl(a) koule mi to říct!“)